[ Up ] [ 117/1997 ] [ 122/1995 ] [ 258/2000 ] [ 41/1992 ] [ 614/1992 ] [ 76/2002 ] [ 86/2002 ] [ 97/2000 ]

     

117
VYHLÁŠKA
Ministerstva životního prostředí
ze dne 12. května 1997,
kterou se stanovují emisní limity a další podmínky provozování stacionárních zdrojů znečišťování
a ochrany ovzduší


      Ministerstvo životního prostředí stanoví podle § 5 odst. 5 a 8 a § 20 písm. a), b) a d) zákona č. 309/1991 Sb., o ochraně ovzduší před znečišťujícími látkami (zákon o ovzduší), ve znění zákona č. 218/1992 Sb. a zákona č. 158/1994 Sb., (dále jen "zákon o ovzduší") a podle § 12 písm. a), c), d) a e) zákona České národní rady č. 389/1991 Sb., o státní správě ochrany ovzduší a poplatcích za jeho znečišťování, ve znění zákona č. 211/1993 Sb., zákona č. 158/1994 Sb. a zákona č. 86/1995 Sb., (dále jen "zákon"):


ČÁST PRVNÍ
OBECNÁ USTANOVENÍ

§ 1
Předmět úpravy
      Tato vyhláška obsahuje:

a)

seznam látek znečišťujících ovzduší, kategorizaci stacionárních zdrojů znečišťování, limity znečišťování, přípustnou tmavost kouře a technické podmínky provozu stacionárních zdrojů znečišťování,

b)

způsob zjišťování množství emisí a technické prostředky pro měření emisí,

c)

požadavky na vedení provozní evidence velkých a středních zdrojů znečišťování,

d)

požadavky na kvalitu, způsob dodávky a prodej paliv.

§ 2
      Pro účely této vyhlášky se rozumí:

a)

hmotnostním tokem emise množství znečišťující látky odváděné ze stacionárního zdroje znečišťování (dále jen "zdroj znečišťování") do vnějšího ovzduší (dále jen "ovzduší"), vyjádřené v hmotnostních jednotkách za jednotku času (například kg.h-1, t.r-1); vyjadřuje míru vlivu zdroje znečišťování na ovzduší,

b)

hmotnostní koncentrací emise množství znečišťující látky vyjádřené v hmotnostních jednotkách v jednotce objemu nosného plynu (například mg.m-3); určuje kvalitu technologického procesu z hlediska ochrany ovzduší,

c)

měřením emisí stanovení hmotnostních toků emisí na základě změřených hodnot hmotnostních koncentrací emisí, popřípadě i objemového průtoku plynu, který znečišťující látky unáší,

d)

výpočtem emisí stanovení hmotnostních toků emisí látkovou bilancí technologického procesu nebo pomocí emisních faktorů,

e)

emisním faktorem poměr hmotnosti do ovzduší přecházející znečišťující látky ke hmotnosti paliva nebo množství tepla v palivu, nebo hmotnosti vstupní suroviny, nebo jednotce produkce,

f)

kontinuálním měřením emisí průběžné měření hmotnostních koncentrací emisí pomocí přístrojů pro tento účel konstruovaných, s registrací a souběžným vyhodnocováním a uchováváním naměřených hodnot pomocí prostředků výpočetní techniky,

g)

jednorázovým měřením emisí měření emisí prováděné pomocí jednotlivých měření v intervalech a způsobem předepsaným touto vyhláškou; jednorázové měření se provádí manuálním odběrem vzorku a následnou fyzikální, fyzikálně-chemickou nebo chemickou analýzou, nebo s použitím přístrojů pro kontinuální měření, nebo přístroji pro tento účel konstruovanými,

h)

jednotlivým měřením měření jedné znečišťující látky v nosném plynu v trvání od přibližně 1 minuty do 24 hodin, v závislosti na koncentraci znečišťující látky nebo metodě jejího stanovení,

i)

poruchou zdroje znečišťování taková v důsledku technické závady vzniklá odchylka od normálního provozu, která je popsána v místním provozním předpisu (§ 7 odst. 2 zákona o ovzduší), včetně lhůty pro její odstranění, při níž souvisle do doby jejího odstranění nemohou být dodrženy emisní limity,

j)

havárií zdroje znečišťování nenadálý nebo neočekávaný stav, při němž bezprostředně a výrazně vzrostou emise znečišťujících látek a zdroj nelze zpravidla regulovat ani zastavit běžnými technickými postupy,

k)

palivem jakýkoliv tuhý, kapalný nebo plynný spalitelný materiál, s výjimkou odpadu, pokud je spalován za účelem získání v něm obsažené energie v zařízení k tomu účelu vyrobeném nebo odborně přizpůsobeném.

ČÁST DRUHÁ
SEZNAM LÁTEK ZNEČIŠŤUJÍCÍCH OVZDUŠÍ, KATEGORIZACE ZDROJŮ ZNEČIŠŤOVÁNÍ, LIMITY ZNEČIŠŤOVÁNÍ, PŘÍPUSTNÁ TMAVOST KOUŘE A TECHNICKÉ PODMÍNKY PROVOZU ZDROJŮ ZNEČIŠŤOVÁNÍ


§ 3
      U technologických objektů obsahujících stacionární zařízení ke spalování paliv pro výrobu elektřiny nebo tepla se stanovují emisní limity podle druhu spalovaného paliva a jmenovitého tepelného výkonu zařízení tak, že samostatným zdrojem znečišťování je

a)

kotel, pokud je jeho jmenovitý tepelný výkon 50 MW a vyšší,

b)

u kotlů o jmenovitém tepelném výkonu nižším než 50 MW

1.

kotel, pokud je jediným s tímto tepelným výkonem v kotelně,

2.

skupina kotlů s tímto tepelným výkonem, pokud spalují stejný druh paliva a pokud vypouštějí nebo by s ohledem na uspořádání mohly vypouštět spaliny společným komínem,

3.

ze skupiny kotlů s tímto tepelným výkonem kotel, který spaluje jiný druh paliva, než který je spalován v ostatních kotlích,

4.

každý z kotlů s tímto tepelným výkonem, pokud nejsou spaliny vypouštěny nebo by nemohly být s ohledem na uspořádání vypouštěny společným komínem.

§ 4
Seznam látek znečišťujících ovzduší
      Seznam znečišťujících látek (§ 2 zákona o ovzduší) je uveden v příloze č. 1.


Kategorizace zdrojů znečišťování, limity znečišťování, přípustná tmavost kouře a technické podmínky provozu zdrojů znečišťování

§ 5
      (1) Kategorizace vybraných zdrojů znečišťování, emisní limity vybraných zdrojů znečišťování (dále jen "specifické emisní limity"), přípustná tmavost kouře a technické podmínky provozu vybraných zdrojů znečišťování jsou uvedeny v příloze č. 2. Technické podmínky provozu vybraných zdrojů znečišťování, obsahující požadavky na konstrukci a vybavení zařízení a provozování technologického procesu, specifické emisní limity doplňují nebo nahrazují. Pro vybrané zdroje znečišťování platí výhradně specifické emisní limity, přípustná tmavost kouře a technické podmínky jejich provozu uvedené v příloze č. 2, pokud není v této příloze výslovně stanoveno jinak.

      (2) Pro velké a střední zdroje znečišťování, které nejsou vybranými zdroji znečišťování uvedenými v příloze č. 2, platí limity a přípustná tmavost kouře uvedené v příloze č. 3 (dále jen "všeobecně platné emisní limity"). Znečišťující látky, pro které budou všeobecně platné emisní limity uplatněny, dohodne provozovatel s Českou inspekcí životního prostředí (dále jen "inspekce"); tyto znečišťující látky charakteristické pro daný technologický proces výběrem ze seznamu znečišťujících látek uvedených v příloze č. 1 navrhne s ohledem na přiměřenost nákladů na jejich sledování provozovatel.


§ 6
      (1) Zařízeními zvlášť závažných technologických procesů [§ 3 odst. 2 písm. a) zákona o ovzduší - velké zdroje znečišťování] jsou vybrané technologické procesy a zařízení označené v příloze č. 2 jako velký zdroj znečišťování a v ostatních případech, překračuje-li při projektovaném výkonu zdroje a při hmotnostní koncentraci odpovídající emisnímu limitu roční hmotnostní tok emise alespoň jedné nebo více z dále uvedených znečišťujících látek hodnotu:

a)

200 t tuhých znečišťujících látek nebo

b)

1000 t oxidu siřičitého nebo

c)

4 t chloru a jeho těkavých anorganických sloučenin uváděných jako chlor nebo

d)

10 t těkavých organických látek uváděných jako elementární uhlík nebo

e)

200 t oxidů dusíku uváděných jako oxid dusičitý nebo

f)

1 t sulfanu (sirovodíku) nebo

g)

2 t těkavých anorganických sloučenin fluoru uváděných jako fluor nebo

h)

50 t oxidu uhelnatého.

      (2) Zařízeními závažných technologických procesů [§ 3 odst. 2 písm. b) zákona o ovzduší - střední zdroje znečišťování] jsou vybrané technologické procesy a zařízení označené v příloze č. 2 jako střední zdroje znečišťování a v ostatních případech, činí-li při projektovaném výkonu zdroje a při hmotnostní koncentraci odpovídající emisnímu limitu roční hmotnostní tok emise alespoň jedné nebo více znečišťujících látek od 20 do 100 % ročních hmotnostních toků emisí znečišťujících látek uvedených v předchozím odstavci.

ČÁST TŘETÍ
ZPŮSOB ZJIŠŤOVÁNÍ MNOŽSTVÍ EMISÍ A TECHNICKÉ PROSTŘEDKY PRO MĚŘENÍ EMISÍ


§ 7
Společná ustanovení
      (1) Emise se zjišťují s pomocí měření nebo výpočtem v závislosti na tom, co poskytuje vzhledem k povaze a uspořádání technologického procesu správnější výsledky. Emisní faktory jsou uvedeny v příloze č. 4.

      (2) Emise zjišťované s pomocí měření prokazují provozovatelé jednorázovým měřením nebo kontinuálním měřením.

      (3) Pomocí měření jsou zjišťovány emise jen těch znečišťujících látek, pro něž má daný zdroj znečišťování určeny emisní limity. Toto ustanovení neplatí pro jmenovitě určené zdroje znečišťování (§ 13 až 16).

      (4) Odběr vzorků nebo měření se provádí v místě před vyústěním odpadního plynu do ovzduší nebo na jiném místě, jestliže je v něm složení odpadního plynu stejné jako ve vyústění nebo je přesně definováno obsahem srovnávací složky, nejčastěji kyslíku. Vlastní analýza se provádí způsobem a postupy uvedenými v oprávnění k autorizovanému měření emisí.¹⁾

      (5) Vybudování měřicího místa a jeho udržování v provozuschopném stavu zajišťuje provozovatel.

      (6) Jako součást technicko-organizačních opatření provozovatel uvede též způsob sledování provozu zdroje a stanovení emisí pro případ výpadku (havárie) kontinuálního měření emisí.

      (7) Zařízení, která jsou provozována pouze v situaci krajní nouze nebo po dobu v úhrnu nepřekračující 700 hodin v kalendářním roce a jsou pro taková použití předem označena a evidována inspekcí, nemusejí být kontinuálním měřením vybavena, i kdyby jinak takové povinnosti podléhala (§ 13 až 16).

      (8) Provozovatelé zařízení podle odstavce 7 mohou požádat inspekci o individuální úpravu rozsahu a lhůt jednorázového měření.

      (9) Od měření lze upustit v případech, kdy

a)

nelze soudobými technickými prostředky zaručit, že měření odráží skutečný stav znečišťování nebo by správné měření vyžadovalo neúměrné náklady,

b)

bylo měřením nebo rozborem provozní situace a podmínek jednoznačně prokázáno, že je emise závislá pouze na množství a složení používané suroviny.

Jednorázové měření


§ 8
      (1) Jednorázové měření se provádí

a)

u velkých zdrojů znečišťování jedenkrát za kalendářní rok, pokud nemají povinnost měřit kontinuálně,

b)

u středních zdrojů znečišťování po skončení platnosti individuálně stanovených emisních limitů²⁾ nebo po prvním uvedení do provozu a dále vždy po každé záměně paliva nebo suroviny, nebo po každém významném a trvalém zásahu do konstrukce nebo vybavení zdroje, a to do šesti měsíců od vzniku jedné z výše uvedených skutečností.

Termín měření oznámí provozovatel inspekci nejméně 14 dní předem. Provozovatel může oznámený termín konání měření odvolat. Tuto skutečnost ihned po jejím vzniku oznámí inspekci.

      (2) Jednorázovým měřením se stanovují emise těch znečišťujících látek, pro něž má daný proces určeny emisní limity, s výjimkou těch znečišťujících látek, jejichž roční hmotnostní toky emisí překračují hodnoty uvedené v § 6 odst. 1. Odchylně od tohoto ustanovení je povinnost měření upravena u jmenovitě určených zdrojů znečišťování (§ 13 až 16).

      (3) Použité manuální metody pro měření musí být schopny změřit koncentraci znečišťujících látek alespoň ve výši 10% emisního limitu. Přednost mají integrální metody stanovení koncentrací znečišťujících látek. Je-li nezbytné užít bodového odběru vzorku, je třeba počet odebraných vzorků přiměřeně zvýšit.

      (4) Jednorázová měření zajišťují provozovatelé prostřednictvím osob k měření způsobilých.¹⁾


§ 9
      (1) Při jednorázovém měření manuálními metodami se provádějí nejméně

a)

tři jednotlivá měření za obvyklého provozu zdrojů znečišťování s neměnnými provozními podmínkami a nejméně jedno další jednotlivé měření, došlo-li ke změně provozních podmínek pokrývající alespoň 6 hodin provozu zdroje znečišťování,

b)

šest jednotlivých měření u zdrojů znečišťování s proměnlivými provozními podmínkami pokrývajících alespoň 12 hodin provozu zdroje znečišťování,

c)

tři jednotlivá měření u zdrojů znečišťování s periodickým, přerušovaným, šaržovým způsobem výroby tak, že každé pokrývá časový interval cyklu nebo šarže, pokud trvá maximálně 4 hodiny a počátek a konec je zřetelně definován. Trvá-li cyklus více než 4 hodiny, měří se emise průběžně po celou dobu trvání jednoho výrobního cyklu. U zdrojů s opakováním cyklu v intervalu delším než jeden den se měří jeden výrobní cyklus.

Doba odběru dílčích, na sebe navazujících vzorků se přizpůsobí očekávaným koncentracím. Měření se vyhodnotí jako vážený průměr veličin.

      (2) Použije-li se k jednorázovému měření přístrojů pro kontinuální měření nebo kontinuálně pracujících přístrojů pro tento účel konstruovaných, činí minimální doba měření

a)

6 hodin u zdrojů znečišťování s neměnnými provozními podmínkami,

b)

12 hodin u zdrojů znečišťování s proměnlivými provozními podmínkami.

U zdrojů znečišťování s periodickým, přerušovaným nebo šaržovým způsobem výroby se měření provádí po celou dobu trvání cyklu. Trvá-li cyklus nejdéle 4hodiny, musí jednorázové měření zahrnovat nejméně tři šarže, pokud je možno je provést během jednoho dne. Trvá-li jeden cyklus déle než 4 hodiny, měří se emise průběžně po celou dobu trvání jednoho výrobního cyklu.


§ 10
      (1) Výsledky jednorázového měření musí být zpracovány tak, aby je bylo možno porovnat s emisními limity. Schopnost zdroje dodržovat emisní limity je prokázána, pokud je střední hodnota zjištěné koncentrace s připočtením směrodatné odchylky menší než emisní limit.

      (2) Vyhodnocení jednorázového měření musí též obsahovat emisní faktory a podmínky jejich platnosti odvozené pro jednotlivé konkrétní měřené zařízení nebo technologický proces.

      (3) Jednorázové měření přístroji pro kontinuální měření nebo kontinuálně pracujícími přístroji pro tento účel konstruovanými se vyhodnotí jako střední hodnoty za každých 30 minut měření a průměr za celé měření.


Kontinuální měření

§ 11
      (1) Kontinuální měření se použije u velkých zdrojů znečišťování v těch případech, kdy se emisního limitu dosahuje úpravou technologického řízení výrobního procesu nebo použitím zařízení k čištění odpadního plynu.

      (2) Kontinuálním měřením se zjišťuje dodržování emisního limitu pouze té znečišťující látky, jejíž roční hmotnostní tok emise překračuje hodnoty uvedené v § 6 odst. 1.

      (3) Odchylně od ustanovení odstavců 1 a 2 je povinnost kontinuálního měření upravena u jmenovitě určených zdrojů znečišťování (§ 13 až 16).

      (4) Tam, kde to provozovatel považuje za účelné nebo hospodárné, může v rámci technicko-organizačních opatření navrhnout nahrazení kontinuálního měření jiným kontinuálním způsobem sledování stálosti funkce zařízení k odstraňování znečišťujících látek.

      (5) Data zjišťovaná kontinuálním měřením nebo jiným kontinuálním způsobem ve smyslu předcházejícího odstavce musí být uschována a chráněna proti pozměňování.

      (6) Metody měření a technické požadavky na přístroje pro kontinuální měření jsou uvedeny v příloze č. 5. Technické požadavky v odpovídajícím rozsahu a vztahující se k použité metodě musí splnit i přístroje pro měření referenčních a komplementárních veličin a přístroje nahrazující kontinuální měření ve smyslu odstavce 4.

      (7) Kalibrace měřidel se provádí postupem a ve lhůtách, které jsou předepsány výrobcem. Provádí ji pomocí standardů ten, kdo kontinuální měření provozuje.

      (8) Správnost údajů kontinuálního měření musí být jednou za rok ověřena oprávněnou osobou ve smyslu § 3 odst. 2 písm. i) zákona; dále vždy při významném zásahu do měřicího systému nebo technologického procesu nebo významné změně zpracovávaných surovin.


§ 12
      (1) Z hodnot naměřených v intervalech ne kratších než 1 minuta dle typu přístroje se vypočte střední hodnota koncentrace příslušné znečišťující látky za každých 30 minut měření při stanovených referenčních podmínkách. Za třicetiminutovou střední hodnotu se považuje aritmetický průměr výsledků zaznamenaných měření po dobu nejméně 20 minut sledovaného intervalu.

      (2) Střední hodnoty se roztřídí pomocí počítače do nejméně 20 tříd, na které je rozdělen interval od nuly do dvojnásobku emisního limitu, a to počínaje prvním dnem kalendářního roku nebo prvním dnem zahájení provozu. Zvlášť se zaznamená překročení 1,2násobku a dvojnásobku emisního limitu.

      (3) Ze středních hodnot se vypočte průměrná denní střední hodnota koncentrace znečišťující látky a porovná se s hodnotou emisního limitu; překročení se zaznamená.

      (4) Hodnoty musí být kdykoliv přístupné, výstupy z nich se zpracovávají denně a souhrnně pak poslední den kalendářního roku. Denní výstupy mohou být vytištěny nebo mohou být ukládány na záložní elektronický nosič. Souhrnný výstup za kalendářní rok musí být vytištěn.

      (5) Při použití kontinuálního měření emisí se emisní limit považuje za dodržený, jestliže jsou v průběhu kalendářního roku současně splněny tyto podmínky:

a)

průměr všech denních středních hodnot je nižší než hodnota emisního limitu,

b)

95 % všech středních hodnot je nižší než 120 % emisního limitu,

c)

všechny střední hodnoty jsou nižší než dvojnásobek hodnoty emisního limitu.

      (6) Při hodnocení dodržení emisního limitu se nepřihlíží k výpadkům kontinuálního měření, nepřekročí-li 5% celkové provozní doby zdroje znečišťování v kalendářním roce.

      (7) Do hodnot rozhodných pro posouzení dodržení emisního limitu se nezahrnují údaje zjištěné v době uvádění zařízení zdroje znečišťování do provozu, v době jeho odstavování z provozu nebo při odstraňování jeho poruchy, popřípadě havárie. Délka přípustné doby trvání těchto stavů se řídí návodem k obsluze zpracovaným výrobcem zařízení a musí být uvedena v souboru technicko-organizačních opatření jako závazné součásti místního provozního předpisu.

      (8) Zpracování výsledků kontinuálního měření u stacionárních spalovacích zařízení s jmenovitým tepelným výkonem větším než 50 MW musí také umožnit vyjádření

a)

měsíční průměrné hmotnostní koncentrace emise,

b)

pro oxid siřičitý a tuhé znečišťující látky 97. percentilu 48hodinových průměrů hmotnostní koncentrace emise a skutečnosti, zda při ročním základu hodnocení padne do pásma 110% emisního limitu,

c)

pro oxidy dusíku 95. percentilu 48hodinových průměrů hmotnostní koncentrace emise a skutečnosti, zda při ročním základu hodnocení padne do pásma 110% emisního limitu.

Měření u jmenovitě určených zdrojů znečišťování

§ 13
Elektrárny, teplárny a výtopny
      (1) U elektráren, tepláren a výtopen se měřením zjišťují tuhé znečišťující látky, oxid siřičitý, oxidy dusíku s přepočtem na oxid dusičitý, oxid uhelnatý a obsah kyslíku.

      (2) U zdroje znečišťování o jmenovitém tepelném výkonu do 150 MW se zjišťují látky podle odstavce 1 jednorázovým měřením, při jmenovitém tepelném výkonu vyšším než 150 MW kontinuálním měřením.

      (3) U zdrojů znečišťování uvedených v odstavcích1 a 2 se neprovádí měření tuhých znečišťujících látek, jde-li o zdroje spalující výlučně plynné palivo, a oxidu siřičitého, jde-li o zdroje spalující plynné nebo kapalné palivo, jestliže dodavatel paliva zaručuje stálý obsah síry v palivu na takové úrovni, aby při spalování nebyl překročen emisní limit.

      (4) U elektráren, tepláren a výtopen s kotli o jmenovitém tepelném výkonu 50 MW a vyšším, spalujícími tuhá nebo kapalná paliva, se ve spalinách zjišťují jednorázovým měřením emise těžkých kovů uvedených v příloze č. 1 a perzistentních organických látek (polychlorované bifenyly, polychlorované dibenzodioxiny, polychlorované dibenzofurany, polycyklické aromatické uhlovodíky) vždy po prvním uvedení zdroje do provozu a dále vždy po každé záměně paliva nebo po každém významném a trvalém zásahu do konstrukce nebo vybavení zdroje, a to do šesti měsíců od vzniku jedné z výše uvedených skutečností. U zdrojů již provozovaných musí být měření podle tohoto odstavce provedeno do 30. června 1998.


§ 14
Spalovny zvláštního a nebezpečného odpadu
      (1) U spaloven zvláštního a nebezpečného odpadu, s výjimkou komunálního odpadu, se ve spalinách zjišťuje měřením

a)

teplota spalin, obsah kyslíku a oxidu uhelnatého,

b)

obsah tuhých znečišťujících látek, anorganických sloučenin chloru (vyjádřených jako chlorovodík), oxidu siřičitého, oxidů dusíku (vyjádřených jako oxid dusičitý),

c)

obsah anorganických sloučenin fluoru (vyjádřených jako fluorovodík) a organických látek (vyjádřených jako sumární uhlík),

d)

obsah rtuti, thallia, kadmia, arsenu, niklu, chromu, kobaltu, olova, mědi, manganu a jejich sloučenin,

e)

součtový obsah polychlorovaných dibenzodioxinů a dibenzofuranů, v němž jsou jednotlivé složky přepočteny pomocí koeficientů ekvivalentu toxicity podle přílohy č. 6.

      (2) Znečišťující látky, teplota spalin a obsah kyslíku uvedené v odstavci 1 se zjišťují:

a)

kontinuálním měřením u všech spaloven, a to znečišťující látky, teplota spalin a obsah kyslíku uvedené pod písmenem a),

b)

kontinuálním měřením u spaloven s výkonem vyšším než 1 t/h spalovaného odpadu; do výkonu 1 t/h spalovaného odpadu jednorázovým měřením alespoň jednou v kalendářním roce; a to znečišťující látky uvedené pod písmenem b),

c)

jednorázovým měřením jednou v kalendářním roce u všech spaloven, a to znečišťující látky uvedené pod písmeny c) a d),

d)

jednorázovým měřením vždy po prvním uvedení spalovny do provozu a dále jedenkrát za tři kalendářní roky v případě spalování odpadů stálého složení, a to znečišťující látky uvedené pod písmenem e).

      (3) Kontinuální měření teploty a obsahu kyslíku podle odstavce 1 písm. a) se provádějí ve spalovací komoře za posledním přívodem spalovacího vzduchu. Měření obsahu kyslíku lze provádět i za spalovací komorou před místem dalšího přívodu vzduchu.

      (4) Provozovatel neprovádí měření emisí těch znečišťujících látek uvedených v odstavci 1 písm. c) až e), jejichž výskyt lze ve spalinách s přihlédnutím ke složení spalovaného odpadu prokazatelně vyloučit.

§ 15
Spalovny komunálního odpadu
      (1) U spaloven komunálního odpadu se ve spalinách zjišťuje měřením

a)

teplota spalin a obsah kyslíku,

b)

obsah tuhých znečišťujících látek a oxidu uhelnatého,

c)

obsah anorganických sloučenin chloru (vyjádřených jako chlorovodík), oxidu siřičitého, oxidů dusíku (vyjádřených jako oxid dusičitý),

d)

obsah anorganických sloučenin fluoru (vyjádřených jako fluorovodík),

e)

obsah rtuti, thallia, kadmia, arsenu, niklu, chromu, kobaltu, olova, mědi, manganu a jejich sloučenin,

f)

obsah organických látek (vyjádřených jako sumární uhlík),

g)

součtový obsah polychlorovaných dibenzodioxinů a dibenzofuranů, v němž jsou jednotlivé složky přepočteny pomocí koeficientů ekvivalentu toxicity podle přílohy č. 6.

      (2) Znečišťující látky, teplota spalin a obsah kyslíku uvedené v odstavci 1 se zjišťují takto:

a)

kontinuálním měřením u všech spaloven, a to teplota spalin a obsah kyslíku uvedené pod písmenem a),

b)

kontinuálním měřením u spaloven s výkonem vyšším než 1 t/h spalovaného odpadu; do výkonu 1 t/h spalovaného odpadu jednorázovým měřením alespoň jednou v kalendářním roce; a to znečišťující látky uvedené pod písmenem b),

c)

kontinuálním měřením u spaloven s výkonem vyšším než 3 t/h spalovaného odpadu; do výkonu 3 t/h spalovaného odpadu jednorázovým měřením alespoň jednou v kalendářním roce; a to znečišťující látky uvedené pod písmenem c),

d)

jednorázovým měřením jednou v kalendářním roce u všech spaloven, a to znečišťující látky uvedené pod písmeny d) až g).

      (3) Kontinuální měření teploty a obsahu kyslíku podle odstavce 1 písm. a) se provádějí ve spalovací komoře za posledním přívodem spalovacího vzduchu. Měření obsahu kyslíku lze provádět i za spalovací komorou před místem dalšího přívodu vzduchu.


§ 16
Výroba vápna, cementu a zpracování magnezitu
      (1) Při výpalu vápna, cementářského slínku a magnezitu se zjišťuje kontinuálním měřením emise tuhých znečišťujících látek, oxidů dusíku (v přepočtu na oxid dusičitý) a oxidu siřičitého každé z těchto látek, pokud hmotnostní tok emise překračuje 15 kg/h. Funkce odlučovačů tuhých znečišťujících látek však musí být průběžně sledována a evidována.

      (2) U šachtových vápenických pecí s vnitřním topením se zjišťují emise tuhých znečišťujících látek, oxidů dusíku (v přepočtu na oxid dusičitý) a oxidu siřičitého jednorázovým měřením tak, aby byly získány hodnoty hmotnostních toků emisí odpovídající celému zavážecímu cyklu, a to alespoň jednou v kalendářním roce.

      (3) U mlecích zařízení a chladičů při výrobě vápna, cementu a zpracování magnezitu se zjišťuje kontinuálním měřením emise tuhých znečišťujících látek, pokud hmotnostní tok emise překračuje 15 kg/h. Funkce odlučovačů však musí být průběžně sledována a evidována.

      (4) Od kontinuálního měření emise oxidu siřičitého podle odstavce 1 lze upustit, pokud je jeho hmotnostní koncentrace zjištěná z materiálové bilance a ověřená jednorázovým měřením nižší než 50% hodnoty emisního limitu.


ČÁST ČTVRTÁ
POŽADAVKY NA VEDENÍ PROVOZNÍ EVIDENCE VELKÝCH A STŘEDNÍCH ZDROJŮ ZNEČIŠŤOVÁNÍ


§ 17
Provozní evidence
      Provozní evidence je dokladem o plnění povinností stanovených provozovateli zákonem o ovzduší a touto vyhláškou. Je rovněž základním zdrojem údajů pro zpracování databází informačních systémů o zdrojích znečišťování ovzduší a jejich emisích a k hodnocení účinků zdrojů znečišťování na životní prostředí.


§ 18
Obsah provozní evidence a poskytování údajů
      (1) Provozní evidence se vede samostatně pro každý jednotlivý velký a střední zdroj znečišťování. Její součástí jsou záznamy o souhrnném měsíčním a ročním vyhodnocení provozních údajů vedených pro každé jednotlivé zařízení zdroje znečišťování a dále provozní údaje o zdroji související se sledovaným znečišťováním ovzduší. V případě středního zdroje znečišťování - kotelny, která obsahuje výhradně kotle s instalovanými výkony do 0,2 MW, se výše uvedené záznamy vedou pro zdroj jako celek.

      (2) V provozní evidenci se zaznamenávají:

a)

stálé údaje nutné k identifikaci zdroje znečišťování a proměnné údaje o provozu zařízení a technologie, produkovaných emisích, o jakosti a spotřebě paliva a surovin, o zařízení k omezování emisí, o emisích a jejich měření, o provozu zařízení ve smyslu § 7 odst. 7, a to v rozsahu uvedeném v příloze č. 7,

b)

údaje o poruchách, způsobu jejich odstranění; dále údaje o haváriích a způsobu jejich likvidace.

      (3) Souhrnné vyhodnocení údajů provozní evidence obsahuje přehled všech stálých údajů a průměrných hodnot všech proměnných údajů. Souhrnné vyhodnocení zpracovávají provozovatelé vyplněním formulářů každý rok a předávají ho příslušnému orgánu ochrany ovzduší k datu stanovenému pro splnění oznamovací povinnosti podle § 8 odst. 1 zákona. Pro uchovávání provozní evidence a souvisejících dokladů platí obecné předpisy pro archivaci.³⁾

      (4) Provozovatel poskytuje na základě žádosti příslušného orgánu ochrany ovzduší údaje vedené v provozní evidenci kdykoliv.

      (5) Provozovatel oznamuje údaje o zahájení a ukončení provozu, včetně změn podmínek provozování zdrojů znečišťování, do 15 dnů od vzniku těchto skutečností⁴⁾

a)

inspekci (velké a střední zdroje znečišťování),

b)

okresnímu úřadu, na jehož území se zdroj znečišťování nachází, (střední zdroje znečišťování).

      (6) Údaje, které provozovatel označí za předmět
obchodního tajemství,⁵⁾ nesmějí být bez jeho písemného souhlasu předány třetím osobám. Za předání třetím osobám se nepovažuje využití údajů pro zpracování databází informačních systémů o zdrojích znečišťování ovzduší a jejich emisích prováděných v působnosti Ministerstva životního prostředí.


§ 19
Hlášení havárie
      (1) Hlášení provozovatele o havárii orgánům ochrany ovzduší⁶⁾ obsahuje:

a)

název zařízení a určení místa a času vzniku, a pokud je to známo, i předpokládanou dobu trvání havárie,

b)

druh emisí znečišťujících látek a jejich pravděpodobné množství,

c)

přijatá opatření.

      (2) Do 14 dnů po hlášení havárie podle odstavce 1 provozovatelé vypracují a předají zprávu, která vedle souhrnu všech dostupných podkladů pro stanovení množství uniklých znečišťujících látek do ovzduší obsahuje:

a)

název zařízení, u něhož došlo k havárii,

b)

časové údaje o vzniku a době trvání havárie,

c)

druh a množství emisí znečišťujících látek po dobu havárie,

d)

příčinu havárie,

e)

přijatá konkrétní opatření k zamezení vzniku dalších případů havárií,

f)

časový údaj o hlášení havárie inspekci.

      (3) Provozovatel poskytne na vyžádání inspekce doplňující údaje, které souvisejí se vznikem, průběhem, likvidací a s důsledky havárie.


ČÁST PÁTÁ
POŽADAVKY NA KVALITU, ZPŮSOB DODÁVKY A PRODEJ PALIV

§ 20
      (1) Za palivo se považuje zejména:

a)

černé uhlí a paliva z něj odvozená (například brikety, koks, proplastek, aditivovaná a bezdýmná paliva),

b)

hnědé uhlí a paliva z něj odvozená (například brikety, polokoks, aditivovaná a bezdýmná paliva),

c)

rašelinové brikety, palivová rašelina,

d)

přírodní kusové dříví, včetně přirostlé kůry, chrastí a šišek, i ve formě například štěpků,

e)

přírodní nekusové dřevo (například piliny, brusný prach nebo kůra) i ve formě například briket,

f)

sláma, tráva nebo podobné rostlinné látky,

g)

produkty destilace ropy a další oleje (s obsahem PCB do 10 ppm), metanol nebo etanol, bionafta a produkty destilace uhlí,

h)

zemní plyn ropný nebo karbonský, svítiplyn, propan či butan nebo jejich směs a jiné čisté uhlovodíky, vodík,

i)

koksárenský plyn, důlní plyn, vysokopecní plyn, konvertorový plyn, bioplyn, plyn z rafinerií, syntézní plyn s obsahem síry do 0,1 % hm. a jiné průmyslové plyny s obsahem síry do 0,1 % hm.

      (2) Brikety z paliv smějí být vyrobeny pouze s použitím takových pojiv, o nichž je předem známo, že při jejich spalování nevznikají jiné látky než při spalování paliv.

      (3) Spolu s palivem lze spalovat i jiné spalitelné látky, které nejsou palivem a o nichž je předem známo, že při jejich spalování nevznikají jiné látky než při spalování paliv. Jejich užití nesmí překročit 25% okamžitého tepelného příkonu a spalovací zařízení musí být na jejich spalování konstruováno a vybaveno k dodržení emisních limitů znečišťujících látek charakteristických pro daný spalovací proces. Tyto jiné spalitelné látky musí být popsány v místním provozním předpisu včetně způsobu dozoru nad manipulací s nimi.

      (4) Využívání tepelného obsahu ostatních spalitelných látek, které nejsou palivy a nesplňují podmínku uvedenou v odstavci 3, se řídí ustanovením § 11 odst. 1 písm. g) zákona o ovzduší.

      (5) Palivo dodávané pro spalování v malých zdrojích znečišťování⁷⁾ a obyvatelstvu musí splňovat požadavky na jakost uvedené v příloze č. 8.

      (6) Při nabídce paliva a distribuci prodejce osvědčuje jeho kvalitu. Osvědčení musí obsahovat:

a)

obchodní jméno, sídlo a identifikační číslo nebo jméno, příjmení, bydliště, místo podnikání prodejce,

b)

druh paliva a jeho výrobní označení,

c)

prohlášení o nepřekročení příslušné limitní měrné sirnatosti nebo obsahu síry,

d)

hmotnost,

e)

datum nakládky,

f)

obchodní jméno, sídlo nebo jméno a příjmení, bydliště, popřípadě místo podnikání kupujícího,

g)

jméno a příjmení pracovníka, který osvědčení vystavil.

ČÁST ŠESTÁ
PŘECHODNÁ, ZRUŠOVACÍ A ZÁVĚREČNÁ USTANOVENÍ


§ 21
      (1) Povinnost kontinuálního měření stanovená před účinností této vyhlášky se i nadále nevztahuje:

a)

na zdroje znečišťování, pro něž inspekce stanovila termín pro dosažení emisních limitů nového zdroje podle § 14 odst. 3 zákona o ovzduší a § 3 odst. 2 písm. h) zákona na dobu po 1. červnu 1997; v těchto případech musí být kontinuální měření zahájeno k takto stanovenému termínu,

b)

na zdroje znečišťování, jejichž provoz bude v návaznosti na rozhodnutí inspekce o emisních limitech podle § 14 odst. 3 zákona o ovzduší a § 3 odst. 2 písm. h) zákona nejpozději do 31. prosince 1998 ukončen.

      (2) Provozovatelé středních zdrojů znečišťování, kteří učinili opatření k dosažení emisních limitů stanovených pro nové zdroje znečišťování před účinností této vyhlášky a v tomto období neuskutečnili dosud jednorázová měření, provedou měření nejpozději do 30. června 1998.


§ 22
      Emisní limity uvedené v přílohách č. 2 a 3, které byly vyhlášeny před účinností této vyhlášky opatřením Federálního výboru pro životní prostředí k zákonu č. 309 ze dne 9. července 1991 o ochraně ovzduší před znečišťujícími látkami vyhlášeným v částce 84/1991 Sb., ve znění opatření Federálního výboru pro životní prostředí ze dne 23. června 1992 vyhlášeného v částce 84/1992 Sb. a vyhlášky č. 122/1995 Sb., nejsou zpřísněnými nebo nově vyhlašovanými emisními limity ve smyslu § 5 odst. 6 zákona o ovzduší. Běh lhůt podle § 5 odst. 6 zákona o ovzduší započatých pro tyto emisní limity před účinností této vyhlášky zůstává zachován.


§ 23
      Zrušují se :

1.

vyhláška Ministerstva životního prostředí č. 205/1993 Sb., kterou se stanoví požadavky na vedení provozní evidence velkých a středních zdrojů znečišťování a rozsah dalších údajů poskytovaných jejich provozovateli orgánům ochrany ovzduší,

2.

vyhláška Ministerstva životního prostředí č. 206/1993 Sb., kterou se stanoví požadavky na kvalitu paliv k přímému spalování a jejich prodej,

3.

vyhláška Ministerstva životního prostředí č. 270/1993 Sb., o způsobu zjišťování množství emisí a o technických prostředcích pro jejich měření u velkých a středních zdrojů znečišťování, ve znění vyhlášky č. 304/1995 Sb.,

4.

přílohy č. 1, 2 a 3 opatření Federálního výboru pro životní prostředí k zákonu č. 309 ze dne 9. července 1991 o ochraně ovzduší před znečišťujícími látkami vyhlášeného v částce 84/1991 Sb., ve znění opatření Federálního výboru pro životní prostředí ze dne 23. června 1992 vyhlášeného v částce 84/1992 Sb. a vyhlášky č. 122/1995 Sb.

§ 24
      Tato vyhláška nabývá účinnosti dnem 1. června 1997.


Ministr:
Ing. Skalický v. r.

© 2003 Ekologické centrum Most pro Krušnohoří, webmaster