Požár v Českém Švýcarsku jsme napjatě sledovali během prázdnin. Je anebo to není katastrofa pro přírodu? Má přirozený les se zvládnout obnovit? Jaký vliv mají vlastně lesní požáry na ekosystém? A víte, čím se zabývá vědecký obor ekologie ohně? Jednoduše by se dalo říci, že je normální, když příroda občas hoří.
Plochy zasažené požárem u Hřenska se v budoucnu zřejmě rychle zazelení, příroda začne les obnovovat prakticky okamžitě.
Příkladem může být výzkum doc. Ing. Tomáše Vršky, Dr., ředitel Školního lesního podniku Masarykův les Křtiny, který se týkal obnovy porostu ve stejném národním parku po požáru z roce 2006. S kolegy se na místo požáru pravidelně vracel, a po roce ve vyhořelém lese rostly první semenáčky, což jsou břízy, osiky, vrby, ale i modřín nebo borovice. A už v druhém roce bylo ve vyhořelém lese zeleno. Dnes, tedy po šestnácti letech, je tam krásný smíšený les.
Při obnově lesa v Českém Švýcarsku bude nutné dbát na skladbu dřevin snášejících teplá a suchá období. Jeden z důvodů, proč se požár v národním parku tak rychle šířil, je nepůvodní smrkový porost. Už několik generací se tam na zemi kumuluje opadané jehličí, které je extrémně proschlé a hoří jako papír. „Les, který by byl na území přirozený, by se s tím dokázal poměrně dobře vypořádat,“ říká Martin Adámek z Katedry botaniky Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, který se zabývá požárovou ekologií ve střední Evropě.
Mělo by se do budoucna využívat řízených požárů k obnově lesa?
V Čechách se to nedělá, protože to zakazuje hned několik zákonů – o lesnictví, o krajině, o ovzduší. Ve světě se řízených požárů lesa využívá poměrně hodně. Například v Severní Americe, ve srovnatelných klimatických poměrech jako u nás, se běžně dělá řízené vypalování lesů z určitých důvodů – jak ochranářských, lesnických, produkčních, tak i managementových.
Proč a jak hoří oheň v přírodě
Každý požár je jiný, o to zajímavější je nacházet v tomto chaosu zákonitosti. Nejistý výsledek hry s ohněm spočívá v přetlačování hořlavých a nehořlavých systémů, což ještě modifikuje vítr, terén a délka hoření různých částí vegetace. Častou příčinou ohně v přírodě je blesk a užití ohně. V Čechách je častou příčinou ohně „hloupá náhoda“ – střep odhozené láhve fungující jako lupa. V přírodě známe korunové požáry v tajze (u nás ve smrčinách), kdy se za pár století nahromadí v korunách biomasa a pak vyhoří mohutným požárem. Spodek porostu bývá ušetřen, protože je vlhký. V lesostepi a savaně bývají požáry přízemní a rychlé – plameny přeletí trávou tak rychle, že dřeviny nestihnou chytit. Pro suchou tajgu, které u nás odpovídají bory, jsou naopak příznačné tiché půdní požáry. Doutná humus či vyschlá rašelina, plamen se ani neobjeví. Extrémem jsou malé ohníčky anebo velké ohnivé bouře, nepředpověditelné a šířící se velkou rychlostí. Takový požár si sám vytváří a udržuje vlastní systém pohybu spalin a vzduchu, protože horký vzduch letící nahoru si dole nasává čerstvý vzduch, což zase zesiluje hoření. Navíc dým formuje vysoké mraky pyrocumulus, ty přinášejí bouřky, a blesky vzněcují nové požáry.
Ekologie ohně
Všechny ekosystémy na světě se vyvíjely s periodickými disturbancemi, jako jsou povodně, větrné sucho a samozřejmě oheň. Rostliny a živočichové vytvořili přirozená společenstva, která tato narušení vyžadovala, aby si udržela náskok před ostatními rostlinami a živočichy. V přírodě docházelo k požárům v nížinách a nižších polohách každé tři až patnáct let. Tyto časté požáry nízké intenzity podporovaly vznik borovicových a jalovcových lesů. Ve vyšších polohách se osikové, jedlové a smrkové lesy setkávaly s požáry vyšší intenzity, ale mnohem méně často, řádově jednou za sto až tři sta let. Tyto požáry zlikvidovaly jehličnany a otevřely místa pro růst osik, než je nakonec opět přemohly jehličnany. Tyto intervaly návratu požárů pomáhaly utvářet přírodní společenstva, omlazovaly lesy a udržovaly je zdravé. Slovo požáry ale pro lidi nepokrytě naznačuje, že oheň je zlý pán. Pak se těžko vysvětluje, že by se vegetace místy vypalovat měla, a ona se nevypaluje. V praxi u nás samozřejmě pořád převládá setrvačné myšlení ve stylu hasit a předcházet, to je v pořádku. Horší je to s českou legislativou, která místo toho, aby myslela koncepčně a dopředu, dosud jen ukazuje samozřejmost obecného vědomí, že požáry jsou zlo. Takže vypalovací management je pořád ještě nezákonný. O to ožehavější je pak označení požárová ekologie. Ekologie ohně je pojem častější, obecnější a neutrálnější, lépe odpovídá zavedenému světovému označení „fire ecology“.
Ekologie ohně v praxi
Tradiční podobou požárového managementu v Čechách je malý řízený přelétavý požár, který se v sedmdesátých letech vypaloval v předjaří například v Rokličce, Praha-Lysolaje. Polostepní trávník je připraven na očistu. Oheň jen přeletí a neublíží, stařina a hrabanka vzplane a hned zas hasne. Část hmyzu to odnese, ale většina přežije, a o to víc pak ocení vzniklé drobné mezery v porostu, typicky to vyhovuje zemním blanokřídlým. Stejně tak to podpoří nízké suchomilné byliny jako mateřídoušku, oddenkaté stepní trávy a zato mírně ustoupí luční ovsík vyvýšený, ale ne tak, aby to zásadně zhoršilo kvalitu píce. Protože celé se to dělá pro králíky. Tolik efekt vypalování trávy, časná sedmdesátá léta. Dnešní vegetace bez řízeného vypalování zde – kopřivy, vše hodnotné ztraceno.
V české krajině již roli řízeného ohně neznáme. A když požáry jsou, tak jsou velké a rozsáhlé. Většinou hoří něco nudného, bez větší diverzity, často jsou to jehličnaté smrkové monokultury. Tím spíš je oheň téma k výzkumu. Ekologií ohně se u nás programově zabývají Přemysl Bobek a Martin Adámek (oba BÚ AV ČR Průhonice), dále skupina mladých badatelů v týmu Petra Kuneše (Přírodovědecká fakulta UK), paleoantrakologové jako Jan Novák (PřF UK) a také je součástí zájmu oboru ekologie obnovy, který u nás založil Karel Prach (PřF JU České Budějovice).
Iveta Mrkáčková
Ekologické centrum Most pro Krušnohoří
Výzkumný ústav pro hnědé uhlí a.s., Most
Foto: pixabay.com
Zdroje:
tř. Budovatelů 2830/3, 434 01 Most
Po - Pá: 6:30 - 14:30