Kvalita ovzduší

Děčín
Doksany
Chomutov
Krupka
Lom
Litoměřice
Měděnec
Most
Rudolice v Horách
Sněžník
Štětí
Teplice
Tušimice
Ústí n.L.-Všebořická (hot spot)
Ústí n.L.-Kočkov
Ústí n.L.-město
Zdroj: CHMI
Drobečková navigace

Úvod > Ke stažení > Rekultivace a ochrana přírody – obojživelníci

Rekultivace a ochrana přírody – obojživelníci



Vyvěšeno: 16. 4. 2020
Sejmuto:
Evidenční číslo: 08-2020

zaba.jpgRekultivace a ochrana přírody – obojživelníci

Opuštěné výsypky a lomy mohou nahradit přirozené prostředí pro druhy, které z naší přírody ubývají nebo již téměř vymizely. Takové lokality jsou z biologického hlediska často cenné podobně jako zvláště chráněná území. Z pohledu ochrany přírody může být proto kompletní zemědělská nebo lesnická rekultivace značně problematická. Díky rekultivaci mohou z lokality vymizet vzácné druhy živočichů – například obojživelníků. Odborníci proto zdůrazňují, že by rekultivace měla zohledňovat také zájmy ochrany přírody. Následující článek se věnuje ochraně obojživelníků s důrazem na výskyt v bývalých těžebních prostorech, resp. výsypkách.

Výsypka nebo též halda je velká masa (řádově stovky hektarů) sypkého materiálu, který vzniká při těžbě. Materiál se nazývá hlušina a je odpadem např. při dobývání hnědého uhlí. Výsypky pokrývají značnou část Podkrušnohorské pánve na Mostecku a Sokolovsku. Pojem rekultivace pak zahrnuje soubor zásahů, které mají zahladit nežádoucí lidské zásahy do krajiny. Povrch výsypky zde bývá často narovnán, odvodněn a hospodářsky využíván. Příkladem může být přeměna vytěžených ploch na pole nebo lesy. Oproti rekultivaci zde stojí termín sukcese nebo přesněji spontánní sukcese. Spontánní sukcese znamená zanechání území (nebo jeho části) přirozenému vývoji. Sukcesí se tedy rozumí přirozený a dlouhodobý sled změn v zastoupení druhů na určitém místě. Jedná se o vývoj spočívající v postupném nahrazování určitých biologických druhů jinými. Příkladem je postupné zarůstaní lomu, kdy se v lokalitě vystřídají krátkověké stepní druhy, přes víceleté rostliny až po dřeviny. Z hlediska ochrany přírody mají velkou hodnotu různá stadia v tomto spontánním vývoji. Důležitá je vždy pestrost stanovišť, která zajistí vhodné podmínky pro mnoho skupin rostlin a živočichů.

Výskyt obojživelníků
Obojživelníci vyžadují různé typy vodního a suchozemského prostředí, které musí být vzájemně propojeno. Prostředí pak střídají během života i během roku. Například v larválním stadiu potřebují pro vývoj vodní prostředí a během dospělosti často suchozemské. Dospělí jedinci však také vyžadují různé vodní plochy v době rozmnožování. Obojživelníci jsou rovněž poměrně málo pohybliví a špatně překonávají bariéry v prostředí. Prostředí cenné z hlediska výskytu obojživelníků – např. velkého počtu druhů nebo přítomností chráněných druhů – bývá cenné i z pohledů dalších skupiny organismů. Obojživelníci tak ukazují neboli indikují určitou biologickou kvalitu prostředí.

Pro výskyt obojživelníků jsou potřeba vhodné vodní biotopy – rybníky, tůně, drobné vodní plochy, kaluže a jezera. Ze suchozemského prostředí vlhké a mokřadní louky, smíšené a listnaté lesy s mrtvým dřevem a bylinným podrostem, pole, rašeliniště ale také těžební prostory a výsypky.

Ochrana obojživelníků
Proč vůbec obojživelníky chránit? Obojživelníci se živí bezobratlými, často takovými, kteří jsou z pohledu člověka považováni za škůdce. Obojživelníci loví například larvy komárů a redukují tak počty tohoto hmyzu. Dalším důvodem je kulturně-historický pohled, každý živočich i rostlina jsou součástí přírodního dědictví a neměli bychom proto dopustit jejich vyhynutí. V České republice žije v dnešní době 21 druhů obojživelníků. Z hlediska taxonomie se obojživelníci dělí na ocasaté (čolci a mlok) a žáby. Jejich ochranu pak reflektuje víceméně aktuální Červený seznam, který však není právně závazný. V Červeném seznamu je v různém stupni ohrožení uvedeno všech 21 druhů. Dle platné legislativy (Vyhlášky č. 395/1992 Sb.) je zvláště chráněno 19 z 21 druhů obojživelníků. Zákon však již příliš neřeší aktuální míru ohrožení jednotlivých druhů. Za nejohroženější jsou obecně považovány naše druhy čolků (zvláště čolek dunajský a čolek dravý). Z žab poté ropucha krátkonohá, skokan ostronosý, kuňka obecná, pak následují další druhy. Přestože jsou obojživelníci legislativně chráněni, tak v dnešní době spíše ubývají. Toto je dáno jejich způsobem života, tj. vazbou na vodní a suchozemské prostředí zároveň. Obojživelníky může negativně ovlivňovat zvláště ztráta biotopů (např. výsadba smrkových monokultur při lesním hospodaření, zánik mělčin v rybnících), nadměrná rybní obsádka, změny vodní hladiny, fragmentace krajiny a automobilová doprava, toxické látky a také nevhodné rekultivace. Ochrana obojživelníků se zaměřuje na péči o suchozemské i vodní biotopy (např. budování tůní), dále na záchranné transfery obojživelníků (tj. odchycení a přenášení žab přes silnice v době jarního tahu) a také na ochranu nejvýznamnějších míst výskytu (vyhlášení chráněného území).

Naše nejvzácnější žába
Pro naši nejvzácnější žábu, ropuchu krátkonohou, je v současné době připravován záchranný program. Tento druh je ohrožený, jelikož preferuje narušovaná stanoviště s holou vegetací nebo jen málo zarostlou půdou. Patří mezi pionýrské druhy při obsazování nově vzniklých stanovišť, vytvořených například v důsledku těžby. Vhodná stanoviště však z krajiny velmi rychle mizí – a to také vlivem rekultivací. Ropuše krátkonohé vyhovuje holý povrch, který se při rekultivaci často zaveze zeminou a osází dřevinami. Ubydou tak drobné tůně důležité pro rozmnožování i otevřené plochy, kde získává potravu. Kromě tůní se ropucha krátkonohá rozmnožuje také v nezarostlých nádržích. Jakmile však sukcese vodních nádrží pokročí a začnou zarůstat vegetací, ropucha z lokality vymizí. Dnes se tento druh vyskytuje na některých polích se zeleninou, v bývalých vojenských újezdech a dále v různých těžebních prostorech – např. pískovnách, lomech a výsypkách. Cílem záchranného programu je zmapovat její výskyt a ochránit alespoň některé části těžebních prostor před rekultivací.

Obojživelníci a výsypky
Jak už bylo zmíněno, obojživelníci mnohdy obývají těžební plochy. Často bývají dokonce hojnější na výsypkách než v okolní krajině. Proč je to tomu tak? Při povrchové těžbě dochází k vytvoření různorodého a členitého terénu. Ve sníženinách na nepropustném podloží vzniká velké množství jezírek a tůní různých velikostí a tvarů. Výše položené oblasti mají naproti tomu charakter stepi až polopouště. Suchozemské prostředí zahrnuje především na živiny chudé jíly a písky. Jedná se tak o důsledek kombinace nedostatku vody, živin, nízkého pH a případně toxicity hornin výsypkového substrátu. Proč je tedy technická rekultivace problém pro ochranu přírody?
Zvláště z důvodu zarovnání a odvodnění povrchu výsypky. Zaniká tak různorodé prostředí, které je nahrazeno rovinatou plání s několika většími vodními nádržemi. Pro obojživelníky mají význam právě menší tůně (bez výskytu ryb), zásadní je rovněž vzdálenost jednotlivých jezírek. Dalším problémem může být zavážení povrchu (neúrodných písků a jílů) ornicí a vytlačení konkurenčně slabších stepních druhů rostlin, které jsou adaptovány na suchá stanovitě. Toto má za následek rychlejší zarůstání lokality dřevinami. Lze říci, že ohrožené a chráněné druhů obojživelníků preferují sukcesní spíše než rekultivované části výsypek. Jedná se o stepi, živinami chudé vody bez ryb a lesostepi. Na rekultivovaných plochách jsou pak častější běžné druhy.

Jaké zákonem zvláště chráněné druhy tedy nerekultivované plochy osidlují?
Prvními kolonizátory bývají dva ohrožené druhy, konkrétně ropucha zelená – na Mostecku a Sokolovsku a již zmíněná ropucha krátkonohá – zvláště v lokalitách na Sokolovsku. Dále skokan skřehotavý a skokan zelený – oba dva druhy patří mezi komplex zelených skokanů, kteří se mezi sebou kříží. Rozpoznat skokany může být náročné i pro odbornou veřejnost. Pro amatéry platí, že se zemní „hnědí skokani“ vyskytují často mimo vodní prostředí a vodní „zelení skokani“ se vyskytují celoročně v blízkosti vody. Všechny druhy našich obojživelníků samozřejmě využívají vodní prostředí v době rozmnožování. Obojživelníci osidlují nejdříve okrajové části výsypek – nakladou vajíčka do zavodněných příkopů a vyjetých kolejí od těžké techniky. Po několika letech spontánního vývoje stanoviště se začnou vyskytovat také dospělci – nejčastěji v hlubších nádržích. V dalších fázích vývoje se na mosteckých výsypkách objevují čolci obecní a čolci velcí, skokani štíhlí, ropuchy obecné a kuňky obecné. Dále se vyskytuje rosnička zelená, vzácněji pak skokan hnědý a blatnice skvrnitá.

Rozsáhlejší výzkum byl proveden v roce 2010, kdy bylo sledováno 21 výsypek v oblasti Severočeské uhelné pánve, na mosteckých výsypkách bylo zjištěno 9 a na sokolovských 10 druhů obojživelníků. Mezi druhy nejvíce rozšířené patřil skokan skřehotavý, který se vyskytuje již v raných fázích sukcese. Dále skokan štíhlý a kuňka obecná, oba druhy osidlují lesostepní biotopy – tedy středně staré části výsypek. Následně ropucha obecná, čolek velký a čolek obecný – tyto tři druhy preferují výsypky středních a starších sukcesních stadií. Vzácněji se objevovali též skokan hnědý – spíše lesní biotopy a ropucha zelená – raná sukcesní stadia. Vzácně se objevovala také blatnice skvrnitá – žába s noční aktivitou. Z konkrétních chráněných lokalit je třeba zmínit Kopistskou výsypku. Nachází se mezi městy Most a Litvínov a je chráněna jako evropsky významná lokalita. Vyskytuje se zde 6 druhů obojživelníků, předmětem ochrany je zde zvláště kuňka obecná a čolek velký.

Místo pro přírodu
Prostředí výsypky, která nebyla rekultivována se v průběhu času mění – od pusté krajiny, přes stepní biotopy až porosty náletových dřevin. Vodní plochy taktéž postupně zarůstají a usazují se zeminou. Některé druhy zde vytrvají až do úplného zarostení jezírek příbřežní vegetací, obecně však lze říci, že diverzita obojživelníků časem postupně klesá. Ochrana přírody by zde proto měla počítat se zásahy – tj. odbahněním a odstranění rákosin. Jaký má tedy názor ochrana přírody na rekultivace? Samozřejmě, že je třeba dát větší části ploch novou tvář a respektovat přitom potřeby člověka – budovat golfová hřiště, autodromy a podobně. Stejně tak ovšem ochranáři navrhují ponechat okolo 20 % bývalých těžebních prostor přírodě a spontánní sukcesi. A brát tímto ohled i na potřeby ostatních organismů, například obojživelníků.

Bc. Radim Čechák
Ekologické centrum Most pro Krušnohoří
Výzkumný ústav pro hnědé uhlí a.s., Most

Foto: pixabay.com

Zdroje:
http://m.taggmanager.cz/4548
http://www.forumochranyprirody.cz/ochrana-obojzivelniku-0
http://www.obojzivelnici.wbs.cz/Ohrozeni-obojzivelniku.html
http://www.zoologie.frasma.cz/mmp%200306%20oboj%C5%BEiveln%C3%ADci/oboj%C5%BEiveln%C3%ADci_C.html
https://geography.upol.cz/soubory/studium/e-ucebnice/Smolova-2010/lexikon/antropogenni/tezebni/tezebni_halda.html
https://www.biolib.cz/cz/glossaryterm/id102/
https://www.biolib.cz/cz/taxon/id323/
https://www.casopis.ochranaprirody.cz/pece-o-prirodu-a-krajinu/hnedouhelne-vysypky/?action=download
https://www.mzp.cz/C1257458002F0DC7/cz/zvlaste_chranene_druhy/$FILE/OP-seznam_ZCHD-20150527.pdf
https://www.priroda.cz/lexikon.php?detail=484
https://www.zachranneprogramy.cz/ropucha-kratkonoha/
http://www.muzeumlb.cz/files/sborniky/n/2010_Smolova-et-al.pdf


Zpět na přehled
Naposledy změněno: 18. 01. 2021 20:15